Nejprve ale několik slov k výuce, metodice, ale i k problému tohoto krásného předmětu. Dějepis je na současném osmiletém gymnáziu vyučován ve dvou úplných cyklech. Na rozdíl od řady západních států se snažíme o chronologické seznámení s historií od pravěku až po současnost. V prvních čtyřech ročnících nižšího gymnázia se zaměřením na dějiny národní, od kvinty po oktávu na dějiny obecné, ovšem v jejich kontextu s doplněním dějin českých. Dvouhodinová týdenní dotace je posílena v posledních dvou ročnících dalšími dvěma hodinami semináře, jehož hlavní náplní je rozšíření učiva dějinami regionu, výtvarného umění, ale i seznámením se základy pomocných věd historických a hlavně soustavnou prací studentů ve formě referátů a především seminárních a maturitních prací. Již z výše popsaného vyplývá hlavní problém předmětu, a to obrovský rozsah, který je nutno zvládnout k přijímacím zkouškám nejen na řadu dějepisných oborů, ale i ke studiu právnické fakulty. Moje původní představa o naplnění hodin zajímavostmi, ukázkami dokumentů a celé škály jiných historických pramenů doplněných samostudiem učebnic a lieratury, vzala brzy za své. Přijímací zkoušky na VŠ determinují formy naší práce a úspěšnost našich studentů je jedním z kriterií hodnocení školy. I když obsah učiva je dán osnovami, rozsah přednášené látky je věcí individuální a značně citlivou. Stejně jako v ostatních předmětech je ideálem student, který se do historie pročte na střední škole alespoň desítkami knih.
Velkou výhodou historiků posledních deseti let je uplatnění jiných forem sebevzdělávání, především cestování. Nejprve teoretická příprava, pak vyvrcholení vlastní expedice a konečně třídění získaného materiálu je velkou inspirací do vlastních vyučovacích hodin. Zcela jinak lze vyučovat dějiny Egypta, říše Inků, ale i buddhismu a hinduismu po návštěvách míst s nimi spojených. Jsem velmi rád, že jsem si splnil své sny při cestách na území pěti kontinentů. Ve vlastních hodinách se snažím využít vcelku bohatého dokumentačního materiálu: jednak fotografií, jednak celé řady jiných artefaktů. Mezi ně patří i malá sbírka mincí, keramiky, militárií a dokumentů z našeho regionu.
V této části se musím vrátit k už zmiňovaným exkurzím, které jsou s bučovickým gymnáziem již řadu let úzce spojeny. A můžete vzpomínat se mnou třeba na první ročník a krásnou podzimní procházku barokními Střílkami, přes středověk stříleckého hradu a Cimburka na velkomoravský klášter sv. Klimenta. Následují exkurze do muzea Vyškovska, na výstavy v muzejním pavilonu a samozřejmě v domácím muzeu v Bučovicích. Věřím, že každý z našich studentů poznal škálu brněnských muzeí počínaje prehistorií Anthroposu, přes expozice Moravského muzea až po krásu užitého umění Umělecko - průmyslového muzea. Myslím, že je přímo povinností poznání míst spojených s největší událostí regionu, bitvou u Slavkova. Jedním z vrcholů je tradiční exkurze na začátku čtvrtého ročníku za historií Prahy a českého státu vůbec. A nejen to. Studenti samostatně poznávají i minulost jiných států.
Výměnné zájezdy jsou spojeny s historií jižní a jihovýchodní Anglie. Canterbury, Cambridge, letecké muzeum v Duxfordu s expozicí první a druhé světové války i Churchillova vila v Chartwellu patří k nezapomenutelným zážitkům. Studenti závěrečných ročníků se seznamují s pamětihodnostmi Vídně, s oběma sídly panovníků, ale i s místem jejich posledního odpočinku - Kapucínskou hrobkou.
Každé jubileum a stoleté obzvlášť je výzvou k bilancování, zvláště v případě, když úspěchy studentů překračují rámec regionu. Pro žáky nižšího gymnázia je vypsána soutěž Mladý historik. Ze studentů tercie a kvarty v minulém období vynikli Hana Pavézková a Jan Růžička, kteří zvítězili v okresním kole. Studenti závěrečných ročníků se zúčastňují se svými maturitními pracemi soutěží Studentské odborné činnosti. Koncem února vždy s napětím očekávám termín odevzdání těchto prací s tématikou z regionálních dějin, především historií měst a vesnic, medailony významných osobností, ale i s událostmi spojenými s Bučovickem. Výhodou dějepisu je, že studenti mohou zpracovat původní tematiku a pokud zvládnou techniku historické práce, jedná se skutečně o práce vědecké. Činnost s literaturou, historickými prameny a z nich plynoucí text doložený poznámkovým aparátem potěší nejen nás vyučující, ale i konzultanty z muzeí v Bučovicích a Slavkově a pracovníky okresního archívu. Ti nejlepší se zúčastňují okresních a vyšších kol. Po znovuobnovení soutěží v roce 1995 bylo následujících pět let spojeno s vítězstvím našich studentů v okresním kole a postupem do kol oblastních. Na úspěch Marcely Pospíšilové v roce 1996 navázali Daniela Kostrbová, Martin Rája, Jana Petrželová, Hana Pavézková a Jan Rája. V oblastním kole vynikli zvláště bratři Rájové, Martin svým čtvrtým a Jan prvním místem a postupem do republikového kola s pracemi Dějiny církví na Vyškovsku a K vývoji postavení rychtáře v českých zemích ve středověku a raném novověku. Jen manipulace s obsazením poroty znemožnila dosažení úspěchu ještě většího i v celostátním měřítku, kdy vítěz byl v oblastním kole za naším studentem. Přesto čtvrté místo v naší republice je největším úspěchem studenta Gymnázia v Bučovicích v rámci soutěže. Nelze však zapomenout na práce asi osmdesáti studentů, které byly prezentovány v rámci maturity a v řadě případů i při přijímacích zkouškách na VŠ.
Naši studenti snad naváží na taková jména absolventů, jako byli archeologové František Kalousek, Karel Tihelka a Bořivoj Dostál. I když jejich osudy ovlivnil minulý režim rozdílným způsobem, svým dílem patří na Moravě k nejvýznamnějším. Jsem rád, že s profesorem Dostálem jsem se setkal při zkoušce z prehistorie při svém studiu. I současnost ale přináší nové vzory. V roce 2001 ukončil studia archeologie absolvent z roku 1993 Marian Mazuch a nastoupil na významné pracoviště Akademie věd Ústředního ústavu archeologického Valy u Mikulčic. V současné době studují naši bývalí studenti řadu historických oborů ve většině ročníků brněnské Filozofické fakulty a několika Pedagogických fakult od Brna přes České Budějovice až po Ústí nad Labem. Jejich úspěchy jsou částečně i úspěchy nás, vyučujících dějepisu.
Mgr. Boris Vlach